Rozhovor s Noodlesem 1. část

3. ledna 2010 v 13:43
Trochu delší počteníčka, ale tak koho zajímá :-)


Nahrávací studio Offspring se ukrývá v nejmenovaném průmyslovém areálu na Huntigton Beach v Kalifornii. Nikdy by jste neřekli, že tahle nenápadná malá budova je místem, kde čtyři hudebníci z Orange County pracují na jejich osmém studiovém albu. A možná by jste se divili ještě víc, kdyby jste zjistili, že prodejnost hudby tohohle kvarteta se pohybuje nad třicet milionů prodaných nosičů.
Kevin Wasserman, víc známý jako Noodles, hlavní kytarista Offspring, je pravděpodobně nejneškodnějším členem kapely. Je docela vysoký, hubený, sportovní postavy a nosí brýle s kostěnými obroučkami. Poslední dobou strávil hodně času v tomto betonovém domku při nahrávání kytar a zadních vokálů na nové album kapely, Rise and Fall, Rage and Grace. Měli byste ho vidět ve společnosti producenta alba, Boba Rocka.
Noodles je pravděpodobně po každodenním docházení do studia trochu unavený. Ale nyní už je hotovo, sedl si, poslechl celou nahrávku, a pak nám o tom všem povyprávěl.
UG: Vaše poslední album Splinter (2003) jste vydali někdy před pěti lety. Proč tak dlouhá pauza? Taky jste vydali Greatest Hits - mělo to být shrnutí vašich posledních deseti let tvorby?
Noodles: Vlastně bylo víc času a prostoru, abychom vydali výběr největších hitů. Částečně to ale taky bylo čistě ze sobeckých důvodů. Předešlých deset let jsme strávili tak, že jsme vždy rok nahrávali a pak rok jeli tour, pak zas rok nahrávali a zas jeli rok tour pořád dokola. A to byl vlastně důvod proč narušit tenhle stereotyp. A taky se nám dostalo příležitosti účastnit se Warped Tour, protože jsme nechtěli dělat moc velkou štaci jen s Greatest hits. Takže jsme vystoupili na Warped Tour, potom jsme hráli v Evropě a na pár dalších místech další čtyři, pět měsíců. Vlastně jsme hráli až do konce roku 2005, a pak jsme asi na šest měsíců zmizeli ze scény a čekali až přejde rozruch. Někdy kolem června 2006 jsme se vzpamatovali, ale taky všechno začalo bejt mnohem složitější, byli jsme hodně zaneprázdněný. Někdy jsme na tejden, dva vypadli, ale většinu času jsme strávili prací nad novým albem.
V roce 2007 jste hráli v Japonsku a tam jste také vystoupili na festivalu Summer Sonic. Jaké to bylo?
Jo, bylo to skvělý. Předtím jsme chtěli alespoň jednou hrát na Summer Sonic a bylo to vážně báječný. Mně se v Japonsku hrozně moc líbí; miluju japonskou kuchyni, miluju japonský pivo. Vystoupení tam jsou ohromný, a tam jsme taky prvně hráli Hammerhead. Hammerhead byl v podstatě hotovej - sice ještě nebyl namixovanej, ale my se prostě rozhodli ho zahrát na Summer Sonic, pak podruhý v Tokiu. Bylo to prima, provést to takhle. Ohlas byl fakt ohromující, a tak jsme to zopakovali za den, dva v Tokiu.
Proč si myslíš, že je Offspring v Japonsku tak populární? Obsahově jsou myšlenky postaveny na základech západní kultury, přestože se samozřejmě zabýváte celosvětovými problémy. Ale vaše hudba má kořeny v americkém punku a rock n'rollu.
Hele, já nevim. Pravděpodobně je populární ze stejných důvodů, který se i mně v hudbě líbí. Deset let jsme byli punková kapela; punk-rock bylo to, co jsme měli rádi. Jenže punk byl v Kalifornii už téměř mrtvej, a pak se zčista jasna objevil hardcore; punk-rock se najednou stal agresivnějším, plně našláplej testosteronem a dobrý songy byly šmahem tytam. Zájem byl o pořádný pařby, ne o hudbu. Přesně o tom byla většina kapel, se kterejma jsme hrávali. Sem tam se našly kapely, který hrály dobrý věci. Ale většina z nich byla hodně hardcorových a my mezi ně nikdy nezapadli, přestože jsme dělali dost, aby naše vystoupení byly dobrý a vzbuzovaly trochu respekt a tak.
Ovšem naše hudba je melodická. Nedokážu říct co všechno naše texty zvládnou vypovědět, ale svět se stále zmenšuje. Všechno to cestování a telefonáty, teď i internet, a s tím vším se setkáváme denně v televizi, pořád stejný novinky, pořád stejná hudba.
Dotkl ses jednoho z nejdůležitějších prvků: Melodie. Dokonce i něco trošku odlišného jako "Fix You" má plno melodie a skvělé změny v akordech.

Sex Pistols byli pankáči a byli schopný to tak dělat; Ramones byli pankáči a byli schopný to tak dělat. Je to směšný argument, ale pamatuju jak lidé říkali: "Oni nejsou hardcore!" a pak taky "A koho to zajímá?" Jsou útoční a dělaj bezvadný písničky, koho zajímá, že nejsou dostatečně hardcorový? Tak teď vedem stejnou debatu, jen je o punku. Lidi se ptaj, jestli jsme vážně chtěli být punkový. Vážně nemám chuť se s někým dohadovat jakej sem punker; sám vím, co pro mě punk-rock znamená a nikdo mi to brát nebude.
Když si zpětně projedeš Greatest Hits, poslechneš některý z těch songů a řekneš si "Wow, tohle je vážně dobrej song", stejně jako kdybys ho nenapsal nebo nezahrál ho? Jsi schopný to takhle říct?
Jo, jo, přesně tohle cejtím u novýho alba. Je to pro nás hodně vzrušující, protože to je nový album. Myslim, že jsme odvedli dobrou práci. Nemohl jsem se dočkat až každej z těch songů vyjde a až to vyjde jako celek. Nemyslím si příliš mnoho, když to slyším ... hodně věcí na Greatest hits často hrálo z rádií. Nikdy mě nezasáhly tak moc, protože jsem je všechny znal dost důvěrně. Ale když půjdu zpátky a pustim si naše starší alba a najdu tam nějakej song, kterej by si podle mě zasloužil místo na Greatest hits, stejně to ve mně nevzbudí moc vlekou pozornost. A jsem překvapený v tom smyslu jako, "Bože, tohle je fakt úžasnej song, vážně se mi líbí. Proč jen jsem ho neudělal tak dobře, jak si myslim, že by měl bejt?"
A stejně to cejtim i u tohohle alba. Samozřejmě, částečně je to proto, že je nejnovější, u novýho alba jsou ty pocity vždycky takový. A nikdo neví, jak to bude, dokud to nevyjde. Dokud tohle album nevyjde nemůžu říct, jakou odezvu sklidíme.
Je něco, co přímo ty potřebuješ, aby tě to přinutilo jít pracovat na nové desce? Nebo to spíš vyplývá ze situace, protože ty dáváš dohromady kytarové riffy zatímco Dexter dává do kupy odlišné nápady na songy?
No, jak se to vezme. Dexter píše, opravdu, kolikrát přijde a jako obvykle, přijde do studia s téměř kompletní nahrávkou. Pak se ve studiu udělá pár songů. Tentokrát to bylo spíš tak, že přišel s několika songama a rovnou se všechny nahrály. Teď jsme pracovali s Bobem (producent Bob Rock) a on se chtěl hodně zapojovat. A šlo mu to dobře, byl u pultu a dost kritizoval, hodně s Dexem posuzoval jeho songy, a taky jak by měly vypadat.
S některejma songama Dexter přišel v pondělí ráno do studia a hned : "Hele, tohle sem napsal" a měl hotovej celej song. Jindy přišel jen s riffem, určitou částí, nebo melodií a na tom se pak stavělo, to se už zapojíš. Byli jsme ve studiu v různou dobu, řešili různé problémy a všichni o oněch věcech hlasovali, jestli projdou dál, nebo to stopnem. Asi takle: "Tohle by možná potřebovalo trochu víc zpracovat, tahle pasáž je dobrá, tak už to nech bejt". Řešili jsme určité pasáže songů, nebo jen individuální stopu, prostě tak nějak.
Teď se podívejme na některé songy a třeba nám můžeš říct co se během nich dělo po hudební stránce. "Half-Truism" je úvodní skladbou a začíná čistou kytarou, která pak přejde v ryze offspringáckou.
Myslim, že to je zrovna Dexter (ta čístá kytara) a pak je přes to taky harmonická část. Je zde čisté vybrnkávání a nad tím je právě hráno harmonicky (souzvučně). A co chci říct je, že zrovna tuhle souzvučnou část hrál Bob. A pak se to rozjede, typický offspringovský kytary (smích) a už jsme to my. Teď vážně nevím, jestli tu čistou kytaru hraju já nebo Dexter; oba jsme to hráli, takže vážně netušim. Hráli jsme to časově nezávisle na sobě a já vážně nemám ani páru, kdo hraje. Ale to je jedno.

Jak se dohodnete na tom, kdo z vás bude co hrát na kterou kytaru? Jsi víc na pozici hlavní kytary, zatímco Dexter spíš na postu rytmického hráče?
Tohle hodně záleží na songu. Nevypadá to tak, že někdo řekne, "Hele, ty budeš hrát hlavní kytaru". Ne, takhle to vážně nefunguje. Obvykle jsem na pozici vedoucího hráče, ale není to pravidlem; záleží na stylu. V "Trust in You", druhém songu na novém albu, je takový skluzový (slide) kytarový solo, který hraje Dexter. Dexter je mnohem lepší ve skluzu nahoru a dolu po krku kytary a zastavení na té správné pozici. Na mně je pak různé ohýbání, kroucení apod. Prostě to závisí na stylu kytary. A to samý je i s rytmickou. Máme songy, který rytmicky zklouzávají a v tohle byl vždycky lepší Dexter. Ovšem, v čem mu to vždycky spolehlivě natřu je hra pravou rukou, kterou mám obvykle lepší jak Dexter. Ale na levou je prostě na sklouzávání mnohem rychlejší a přesnější, než já.
Popiš nám, co se dělo při natáčení vašeho prvního singlu "Hammerhead". V intru jsou některý vážně dobrý kytarový tóny a pak nastoupí silný riff bicích. Mohl bys to vylíčit nějak všeobecně, jak se tenhle song vrstvil a organizoval. A účastnil se Bob na jeho zpracování?
No, nejdřív jsme udělali pár různých základů v A&M Studios (v Hollywoodu). Zkouším si vzpomenout, jak to bylo předtím, než jsme se dostali do toho studia, kde jsme udělali nějaký věci kolem, a potom se pustili do nahrávání bicích. To byl vlastně základ demo nahrávky, a pak jsme zkontaktovali našeho dobrýho kámoše Joshe (Freese).
Byli jsme zrovna bez bubeníka, v době, kdy jsme se pustili do základních stop. Adam (Atom Willard) odešel k Angels & Airwaves, kteří myslím pracovali na novým albu nebo začali tour, když jsme my začínali pracovat na základních stopách. A tak jsme znovu přizvali Joshe a museli jsme se přizpůsobit jeho plánu; měl totiž spoustu vlastní práce (plnej úvazek u Vandals, Viva Death, A Perfekt Circle, Devo a Nine Inch Nails). Ten chlap je fakt hodně zaměstnanej. Je to náš dobrej kamarád a je báječnej bubeník, a tak to bylo bez dlouhýho rozmejšlení. (Freese hrál bicí na Splinterovi, 2003)
Takže, některý songy vyšly jako demo a potom jsme šli a nahráli základní stopy. Základy jsme měli docela brzo hotový a pak jsme se ještě asi tak třikrát, čtyřikrát vrátili. Mám pocit, že během nahrávání se napsaly všechny songy. Všichni čtyři jsme nahráli naše základy, ale potřebovali jsme s zaměřit na bicí. A na to potřebuješ dobrou místnost a tu jsme našli v Hollywoodu v Jim Henson's Studios (dříve známé jako A&M Studios).
Nejdřív jsme měli několik dobrých stop, které jsme si donesli sem na Huntington Beach, a pak jsme je začali sestřihávat. Nevím, jestli jsme nechali něco z živých kytar, když jsme pracovali na základních stopách; třeba veškerý basy jsou sestříhaný. Vim, že jsem všechny moje části tady ve studiu předělal; tady a na Havaji.
Havaji?
Jo, Bob žije na Havaji a tak jsme asi polovinu nahráli tam. Teda spíš něco málo k polovině tam, víc jsme udělali tady na Huntington. Ale jo, pracovali jsme na tom tady a na Havaji.
To zní hustě.
Jo, nebyl to blbej kšeft.
Jsi ten typ kytaristy, co vždycky hledá nový kytarový tóny? Experimentuješ se všemi nejnovějšími hračičkami? Nebo máš sklon zůstávat na svém známém plácku?
Tak ode všeho něco. Někdy mám období, kdy jsem zapálenej do nových kytar, jejich nového zvuku, nových zesilovačů. A pak se tak nějak zase stáhnu na chvíli zpátky. Hodně dlouho jsem byl vážně zažranej do tohohle shromažďování, ale postupně to bylo už dost šílený a potom i matoucí, když jsi se pachtil s tolika krámama. Přinejmenším pro mě. Hodně z těch krámů ani neposloužily, k čemu bych je skutečně potřeboval. Musíš prostě začít s dobrým kytarovým zvukem a to je to, co my vždycky děláme. Po každé nasadíme chorus (kytarový efekt) na nějakou čistou část nebo nějaký druh efektu přes silnou část songu.
Moc neztrácíme čas s efektama. Trochu jsme tady odflákli zesilovač a podobný věci. Jediný efekt, na který jsme spoléhali byl, jak to je, (Robert) Keeley upravený Tube Screamer? Je jako Ibanez Tube Screamer až na to, že to nebyl Ibanez. V podstatě to byl stejnej systém, ale pak se k tomu přidalo několik čipů, nebo něco takovýho.
Takže jaká je tedy vaše základní zesilovací/kytarová konfigurace, Noodlesi?
Použili jsme pár různých věcí; Dexter se převážně spoléhal na starej Gibson. Myslim, že do toho ho zasvětil zrovna Bob. Byla to SG Special ze začátku 60-tých let; je višňová s jedním P-90 snímačem a on ji zbožňuje. Pro většinu rytmických stop, hlavně v tvrdších pasážích, používal zesilovač Marshall JCM2000 nebo Vox AC30, a tak to dostalo trochu šlachovitý nádech. Všechno jsme to spustili najednou; nebylo to jako tři odlišné stopy. Všechno to jelo najednou, jasně, odlišný stopy, ale řekl bych, že to zapadlo (jinými slovy, jak Marshall tak i Vox se namixovaly a nahrávali současně).
A dále, zesilovač Dimebag Darrell Krank, který zněl opravdu dobře (smích). Nebyl bych si myslel, že bychom kdy vůbec pracovali s Dimebag Darrell, ale vážně zněl dobře. Je mnohem rozmanitější; né, že bych měl něco proti Dimebag, je to jen prostě jiný styl, chápeš co tím chci říct? Skutečně je to opravdu senzační zesilovač.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.